Už vím, co je milovat

Znala jsem holku, která byla ve všem perfektní. Byla ohromná kamarádka, byla pro všechnu srandu a brala vše, co jí život dal. Měla kolem sebe hodně kluků, ale všechny brala jako kamarády.

Až jednou potkala toho pravého a zamilovala se. Byla jiná, měla lesk v očích a byla ohromně šťastná. Stále jsem ji viděla jen s ním...

Jednoho dne jsem ji potkala samotnou. Měla sklopenou hlavu, ne jako dříve vždy vztyčenou. Byla skleslá, nesmála se, v jejich očích jsem viděla hluboký smutek.

Měly jsme tenkrát stejnou cestu vlakem. V další stanici přistoupil on... Ano, ten s kterým byla tak šťastná. Řekla jen tichounce: Ahoj. Taková malinká jiskřička se objevila v jejích očích, jenže hned zase zmizela a přeměnila se ve velký smutek. On prošel bez povšimnutí za nějakou jinou slečnou. Viděla jsem na ni, jak moc ji tohle bolí.

Řekla jsem: To bude dobrý, to čas vyléčí. Ona mi jen odpověděla: Nevyléčí, víš dokud člověk opravdu nezažije, co je to opravdu a upřímně milovat, nepochopí, co to slovo vůbec znamená. Navždy tě spojí s tím člověkem a ty radši umřeš než aby si byla bez svojí lásky. Vlastně se ani žít bez srdce nedá a to moje srdce má jen on a to navždy. Nic to nezmění. Nedokážeš myslet na nic jiného než na něj, nechceš jiného. Nedokážeš nic jiného než být smutná.

Její slova jsem stále slýchala a slýchám je pořád. Ale teď už můžu říct, že ji chápu a vím co tím vlastně myslela.