Sedím tu teď v šeru

Sedím tu teď v šeru, v západu slunce. Do uší mi zní smutné písničky a já se sama sebe ptám, proč naše láska, velká silná, zdála se být nekonečná. Teď ode mě utíká a někde v dálce se ztrácí. Nedokážu v sobě pochopit city, které mě nyní celou zaplavují.

Vzpomínám si jak jsme se smáli, objímali se, líbali se a milovali. Bylo nám spolu přenádherně. Zdáli jsme se jako nerozlučný pár. Proč ta láska, ta silná láska, kterou jsem k Tobě cítila najednou vyprchala.

Pořád cítím, že chci trávit dny s Tebou a naplňovat Tě úsměvy a radostnými chvílemi. Jen se teď už jako Tvá kamarádka. Zdá se to málo, proč je přátelství o proti lásce, pak tak málo? Vždyť spolu budeme trávit ten samý čas, dělat ty samé věci, kromě těch svůdných a vášnivých.

Tak proč se cítím jako ten nejhroznější netvor, kterého si mohl potkat. Nepřála jsem si, aby Ti moje láska ubližovala. Tolik jsem se snažila a chtěla to překonat, ale škoda, že srdce je silnější než mozek. Třeba nás osud svede dohromady ještě jako zamilované hrdličky, ale v to můžeme jen doufat.

Přála bych si hrozně Tvé přátelství, protože i to je pro mě vším. Byl jsi můj první a první navždy zůstaneš. Naučil jsi mě, co to znamená vášnivě a silně milovat a tohle mi už nikdo nikdy nevezme a nenaučí. Proto si přeji přátelství, aby si mě mohl učit dalším věcem, které k tomu patří.

Víš říká se, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje. Mám ten samý názor a proto se nikdy nevzdám možnosti, že bychom se k sobě mohli vrátit. Prosím odpusť mi, že teď kvůli mé lásce tolik trpíš. Trpím s Tebou a velice, jelikož jsem si tohle taky nepřála.

I když mám teď jasno, že rozchod bude nejlepším řešením. Ať už trvalým či dočasným. Ale to ukáže až čas. Čas je nekonečný a osud nepředvídatelný a proto neustále doufám...