Jmenovala se lucie

Procházela se městem. Jmenovala se Lucie. K zemi padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. Těch si však Lucie nevšímá. Vzpomíná na kluka, kterého zahlédla v autobuse. Otáčel se a usmíval se na ni. Musela na něj pořád myslet. Ze zamyšlení ji najednou vytrhla něčí otázka: ,,Slečno, nevíte, kolik je hodin?“ Samým údivem zůstala stát. Vždyť je to ten kluk, který se na ni otáčel v autobuse! Dali se do řeči.
Za chvíli ji chytil za ruku a zašeptal: ,,Hledal jsem tě dlouho, moc dlouho…“ Sklonil se k ní a políbil ji.

Od té doby spolu podnikali výlety do říše lásky a věděli, že je nemůže nic rozdělit. Až jednou, když šla Lucie domů, uviděla ho po boku jiné dívky. Smáli se, ta dívka ho pak chytla za ruku o on jí dal pusu. Potom nastoupil do autobusu. Lucie zůstala stát na chodníku jako opařená. Když se probrala z největšího šoku, rozběhla se domů. Po tvářích jí tekly slzy.

Večer u ní doma zvonil telefon, probudit dívku, kterou navždy pohltil plyn z úmyslně puštěného sporáku, už však nemůže. Už jí nestačil říct, že ta holka po jeho boku byla jeho vlastní sestra.

Padá déšť, omývá ulice, stromy a tváře lidí. K zemi se snáší rakev s Lucií. Jejímu příteli padají slzy na bílou obálkou, ve které je sotva viditelně napsáno: Miluji tě, a snad proto tě opouštím. Tvá Lucie.